JINDRA ŠOLLE, JEHOŽ ROLE SE ZAPSALY DO DĚJIN JAKO PLACHTA JINDŘICH

☼     1.7.1899   PLZEŇ         ۞     6.11.1951    PRAHA

V kolínském osobáku v čase špatného vtipu a špatné výchovy protektorátu cestuje vytáhlý hubeňour se svým kamarádem na návštěvu. Nálada ponurá, „protektorátní“, rozbřesk se ne a ne prosadit a polahodit nervy všem. Naproti dvěma mužům novopečená maminka. Otevře oči a ihned vypálí dotaz na zde přítomné.

„Dovolte, prosím, nejste vy herec Jindřich Plachta?“

„Plachta, Plachta,“ mručí herec a přitom sbírá sílu na trochu ranního zlobení.

„To se mýlíte, madam. Já jsem nějakej Čechura, cukrovarnický úředník.“

Paní se nehodlá zmýlit s tím, že by se tolik zmýlila.

„Jste mu ale nápadně podobný. Znáte ho z filmu?“

„Neznám paní, já do kina celkem nepřijdu. Já jenom ve volném čase shromažďuju známky!“

Kamarád Hlaváč vycítil hnedka ideální příležitost. Začal Plachtu náramně pomlouvat, ať žije špás a že král je mrtev. Vlastně že ani žádným hercem není, neboť jen těží ze své délky.

„A tohle o Plachtovi netvrďte!“

Debata nepokračuje v klidné intonaci informací, ale přerůstá v nepohodlnou rozepři o Jindřicha Plachtu, kterého má nejen tahle mladá lady, ale vůbec publikum, co chodí do kina za povyražením, rádo. Hlaváč dostal svůj díl koláče. Plachtič nakonec celé osobní tajemství nedozatloukal, vyprskl a neznámá mladá žena vedla na body.

„A tak přece jste Plachta!“

Anekdota, epizoda štěstí potkat celebritu na cestě, řeknete si: možná. Docela možné, že se opakovala v mnoha podobách docela v jiném kupé, taky docela jinde, než jak to zachytil do memoárů zasloužilý umělec Antonín Dvořák, kamarád Jindry Plachty, jenž o něm poskládal knížku.

Ale domnívám se, že není zase tak důležité, jak se daná epizodka přihodila, dokonce není ani směrodatné, zda opravdu pan profesor obchodní akademie v Plzni na Masarykáči Jung zvýšil svůj decibel na vytáhlého studenta Jindřicha Šolleho:

„Tak moment mladej, kam jdou s tou plachtou?“

Měl na mysli vzhled studenta obchodní akademie, jenž přikrýval krátký kabátec dlouhou perelínou (vlála v povětří jako ptačí křídla kormorána platiče za větroně a větroplacha).

Nejdůležitější na věci je fakt, že to Šollemu už zůstalo, že ho spíše než logika v uvažování nad podvojným účetnictvím a počty zaujalo více od studentských let divadlo, humor, uvolnění, čím asi tak vyzrát nad světem kolem.

A pokud se přihodí ještě taková věc, že se sen člověku zdává stává ve městě, které má divadlo přepychové a kromě toho ještě proslulé, potom jít uskutečnit sen a nezabít ho v prvopočátcích, bývá už nasnadě.

Divadlo okouzlilo nejenom studenta obchodní akademie. Zlákalo i lakýrnického Jaroslava Průchu, úředníka z koloniálu kšeftu U klasu Emila Bolka.

A hned tu máme plejádu nadšenců, ochotných statovat na velké scéně. Vedle koho? Vedle Edy Vojana, Emy Destinnové, Václava Vydry, Eduarda Kohouta, Bédi Karena.

Jsme dobře doma a doma se cítí OK i student Šolle a vystupuje jako jeden z otroků krále Oinoma z Vrchlického a Fibichovy trilogie.

Ale lokajíčkové jsou nevyzpytatelnými velikými lokaji, čili lacinou trojí silou nebo vabankem naráz, bacha na náraz, nikdy nemůžete vědět, co vlastně udělají a to netušil ani tehdejší inspicient Sofroň v roli popravčího zmetka, protože v Námluvách Pelopových pojednou dav otroků hurá začal provolávat skandování hlavy na hlavě „My chceme chleba, sem s ním“. To byl průser, samo sebou, a inspicient musel krotit krotké otroky bankovkami už na jevišti po svém. A také tak učinil. A my si dobře vybavujeme, jak nám laskavý talent Jindra Plachta vyprávěl o tom, jak se popravčí zmetek vyrovnal s touhle rebelií. Pobíhal mezi davem otroků, kopal je do zad, do zátylku i níže: válka měla své smutné dohry a šílené epizody vůbec.

Otec Jindřicha Plachty měl pevné představy o tom, co by měl jeho syn vykonávat. Především „zajištěná existence“, to bylo základní motto a tohle splnila jediná myšlenka – o kadetce. Ale kde vzít peníze na kadetku a kde vzít peníze na učitelský ústav: proto padla volba na obchodní akademii.

Plachta maturuje a začíná dráhu úředníka v lejstrech čísel. Ve filiálce Pražské úvěrní banky kontroluje kontokorenty, ale sám je bohužel také úředně nemilosrdně kontrolován: to se stalo Plachtovi osudným. V úředních spisech najdou slídilové neadekvátní neobchodní texty Rostandova Cyrana a Hilbertovo Hnízdo v bouři, a je na světě hned malér. Takový text kratochvíle či co a bankovní úředník, něco naprosto nemyslitelného a neslučitelného. Jindřich Šolle má na hodinu padáka a z krátké úřednické kariéry v Krakowě s nedalekým solním dolem za zády (ne zlatým) se vrací do Prahy.

V poválečné Praze je ruch a je to ruch takový, který především upoutává Plachtu hrdinu práce. Divadla, kabarety, princezničky, flirtování. Podniky různých úrovní a různě prodloužených životů, někdy naopak docela jepičích, ale co naplat, příležitost je to velká. Červená sedma, se srdíčkem královny dramatu Betty Boop navrch, ale také výrazné komediální osobnosti jako je Saša Rašilov, Karel Noll, Vlasta Burian, Ferenc Futurista, turista Eman Fiala, cemballista a dirigent a vzpomeňte si na nějaké zvláštní pojmenování z masa a kostí, okay?

A co dvacetiletý, posmutnělý, rozpačitý čahoun Šolle – Plachta? Převleče se za podezřelou bytost paní Acetylénovou a osmělí se pro začátek v podezřelém doupěti kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků. Paní Acetylénová má úspěch v jeho podání, ale Jindrovi tohle samozřejmě nemůže stačit k dobrým pocitům. Vyhledá Červenou sedmu a o vánocích roku 1920 zde poprvé vystoupí. Odborníci na humor (a dá se to vůbec specifikovat podle nějakého profilu u profíků leGRace??) odhadují, že se rodí nový klaun, smíšek, že je tu člobrda, se kterým je důležité počítat.

A jak je to s Vlastou Burianem, členem Svazu divadelních ředitelů a podnikatelů? Vlasta Burian o Plachtovi ví své, J.A.R. jsou si tím bezpodmínečně jisti. Burian řádí jako tornádo a září jako komediant a Plachta co? Stane se členem Burianova divadla.

Ale běda, když se chce epizodař náhodou pro radost osmělit a sklidí potlesk vedle velikého mága Vlastíka Buriana.

„Pane, na srandu jsem tady já, tohle mi nedělejte často, rozumějte mi, pane Šolle!“

Ano, Plachta musí být pokorně podřízen velikému šéfu, protože hřmotné klaunství Vlasty Buriana nestrpí ani trochu žertu od konkurence, tím spíše na vlastních prknech ve vlastních prostorných řadách divadla.

Časopis Československé divadlo píše:

„Jindřich Plachta mění opět působiště. Před prázdninami se rozloučil s Vlastou Burianem a přešel k Osvobozenému divadlu. Nyní toto divadlo opouští a vstupuje do svazku divadélka Rokoka. Polepší-li si, bůh suď. Zdá se však, že ani zde nebude náležitě spokojen. Vždyť i tato scéna má své primaarogantněladěné smíšky, což znamená, že stejně jako Burianovi, Voskovcovi a Werichovi, Ferencovi i zde bude nahrávat na zteč nebo aspoň skeč. A to je pro herce takové kvality jako je Plachta, velmi málo.“

Plachta se podruhé vrací do Osvobozeného divadla a je to návrat plodný a účinný. To už není divadlo s nevázanými šprýmy, to není Scéna pro zasvěcené, to je bojující divadlo proti fašistickému zhoubnému nádoru a erroru v mozcích ukrytému, proti maloměšťáckému býlí. Niterný lidský prožitek, lidová komika nachází své divadlo a divadlo nachází svého smíška. V revui Voskovce a Wericha Rub a líc, kterou režíruje Jindřich Honzl, zazáří Jindřich Plachta a Julius Fučík to zaznamenává:

„Uvidíte, že Jindřich Plachta dovede nejenom k pláči až rozesmát, ale také dojmout až k pláči.“ (18.12.1936).

Jindřich Plachtič však nevydrží až do hořkého zániku Osvobozeného divadla, vrací se do Tylova divadla v Nuslích. Hraje v Stelibského operetě Byli jsme a budem a pokud bychom chtěli citovat tehdejší tisk, byl jeho úspěch „senzací, kterou Tyláček nezaznamenal“.

Ale je tu něco, je tu fenomén, jenž jakoby od začátku herecké kariéry našeptával herci a člověku Jindrovi Plachtovi: „Vzdej se svých komplexů, vzdej se svého postavení „druhého“ a přejdi do útoků, využij všeho, co jsi v životě i na prknech nastřádal, vyrážej do útoku!“

Máme němý film Z českých mlýnů a potom jeden z prvních zvukových Muži v ofsajdu a potom si zvolme jediný rok namátkou. Rok 1934. Jindřich Plachta v něm hraje v pěti filmech: Na růžích ustláno, Na svatém kopečku, U nás v Kocourkově, Z bláta do louže, Zlá Kateřina.

Co se stalo s tím poněkud zakomplexovaným dlouhánem, jenž si tak málo věřil? Je sice pravda, že dnešní kritikou optikou jde o tuctové kousky k upotřebení, ale jaká hvězda filmového nebe v něm září. Vedle Františka Smolíka, Hugo Haase, Lídy Baarové a Věry Ferbasové máme už co do činění s nejpopulárnější filmovou hvězdou toho času.

V roce 1931 točí Miroslav Cikán Obrácení Ferdiše Pištory a Plachtič dává postavě starého Pištory rysy filmového kumštu, jež náš film neznal. Kolik zajímavé lidskosti a hloubky je v téhle postavě, kterou současná kritika přirovnává klidně k podání čechovskému…

O rok později spolupracuje Jindřich Plachta s Vladislavem Vančurou na filmu Před maturitou. A je tu filmová událost, která má hodnotu filmové klasiky. V roce 1933 točí další film Na sluneční straně.

Zrodil se z přátelství mezi hercem a spisovatelem, přátelství, které nám dalo postavu pěstouna Malečka v nedokončené Vančurově hře Josefina. Pěstoun Maleček, to byla figura, která se rozezněla, že už bez účasti Vladislava Vančury na scéně Národního divadla v roce 1948. Abychom byli zcela konkrétní, poprvé přišel Plachta do styku s filmem v malé roli ve snímku Dobrý voják Švejk. V období němého filmu natočil 24 filmů, mimo jiné Pražského kata (1927), Takový je život (1929).

V období let 1930 až 1945 spolupracoval na 80 filmech. Stal se rozhodně nejobsazovanějším hercem předválečné kinematografie. A tak Emanuel Hubásek z Poláčkových Mužů v ofsajdu, Hruška z Vojnarky (1936), Bláha z Našich furiantů (1937), tulák Čtverylka z filmu Řeka čaruje a především Pan Novák ze stejnojmenného filmu těžko vymizí z dokumentů, ale naopak ožije ve stále osvěžované filmové dokumentaci přibývajících zájemců o sledování starého a zapomenutého umění pobavit se. Jeho drožkář Šourek, titulní postava z filmu Karel a já, stejně jako Janek Pudeš z filmu Městečko na dlani či berní Karbulka z filmu Pantáta Bezoušek anebo Roubínek z Filozofské historie, to všechno jsou postavy, které by stály za samostatnou studii.

Pamětníci se stále pídí po Plachtových postavách, jež se občas mihnou o víkendu v telce. Také spisovatelé podobně jako publicisté ať už filmoví nebo divadelní se snaží, aby co nejlépe vystihli a charakterizovali nezapomenutelného Jindřicha Plachtu.

Spisovatel Emil Vachek se zamyslel nad postavou dělníka z lomu, nádeníka Tondy Fábery z Cikánova filmu Nebe a dudy: „Je to specifický případ, tento herec, který skoro nehraje. Dávejte si však na něho dobrý pozor, vypadá jako by se ostýchal, jako by netušil kam s rukama, i jeho pohled uhýbá kontaktům s očima, které na něho upřeně hledí. Vypadá jako by nic neuměl, nic nechtěl podat a přece – přece ten film, který vás tolik dojme a rozveselí a který vás naplní takovou vírou v dobré lidské srdce, zkrátka: který vás okouzlí jako pohádka mrňouska, točí se kolem něho. On dal filmu tu neodolatelnou atmosféru jímavé lidskosti a on vytvořil tak úžasně postavu človíčka z lidu, lamače kamene, s jeho jímavou prostorovostí, nemotorností, s jeho naprostým nezájmem o herecké efekty. Řekl bych, že poprvé tu byl věrně, poutavě a neskonale dojímavě zachycen jistý zajímavý druh českého makáče. Zachycen? Ne – přesněji prožit!“

Málokomu se později poštěstilo tak přesně charakterizovat roli vzácného a nenapodobitelného, byť později mnohokrát napodobovaného umělce a herce Jindřicha Plachtu; Tondu Fáberu i Conte Cernera z Cikánského barona. Plachta, ačkoliv k tomu měl nesčíslně příležitostí poctami i uznáním, se nikdy nezpronevěřil.

Plachta se stal pojmem, nezastupitelným typem: jeho Pan Novák, to je jistě příklad, ze kterého by se měly psát povinně slohové úkoly – o společenském typu doby. On to byl, kdo se dovedl vysmát především svojí s uměleckou charakteristickou zmrzačené povýšenecké byrokracii. On to byl, kdo tak mistrovsky dokázal charakterizovat komické drama šedivého kancelářského dříče.

Uvědomíme si však teprve tehdy, kdy se znovu rozjede celuloidový pás a umění Jindřicha Plachty nás jako dříve osloví s naprostou otevřeností, s jednoznačnou srozumitelností a lidskostí. Takový byl přece vždycky, tak jsme jej znali, tak s námi, tenkrát začínajícími mluvil, tak nám radil, nikdy se nabobsky kysele nevyvyšoval, protože dobře dokázal odhadnout a pochopit, jak složitá a nejednoduchá je cesta za jakýmkoliv uměleckým tvarem všech podob a poznání.

Jindřich Plachta nebyl pouze populární komik a velmistr herecké řehole. Na jeho autorské a spisovatelské práce se často neprávem zapomíná. Začal básněmi, ovlivněn silně Fráňou Šrámkem, inspiroval se Haškem, paroduje především v Lidových novinách lidskou společnost pod svým programovým heslem, na tehdejší dobu jak ušitým.

„Zvířat se bát nemusíš, z lidí jde strach.“

Jeho půvabná knížka pro nejmenší Pučálkovic Amina o příhodách žirafy v pražském činžáku se stala četbou takřka národní. Méně už Dějepis světa a okolí a Trampský nástin dějin. Škoda, že se neobjevilo nové vydání jeho Blechy v Hollywoodu a jejích rozmarných příhod, či pravidelné potlachy paní Acetylenové.

Ale když už jsme hovořili o Plachtovi – filmové hvězdě a divadelním komikovi, o Plachtovi spisovateli, musíme jej stejně tak představit jako bystrého a vtipem sršícího novináře. Jeho kurzívy a fejetony v tisku se staly čtivem stejně v módě jako jejich autor, seriál Koutků by si zasloužil přinejmenším pořádný výbor a samostatné nezávislé vydání.

V Divadle na Vinohradech měla v létě roku 1951 premiéru hra Aloise Jiráska Jan Hus. V roli krejčího Ondřeje Poláka vystoupil Jindřich Plachta. Na jevišti divadla se objevil naposledy. Z plátna kin a televizní obrazovky jeho postava, jeho laskavé oči a nezapomenutelný hlas nevyšumí.

Spojujeme Jindřicha Plachtu s Janem Novákem, asi tím nejfrekventovaněji užívaným jménem a příjmením pro něco z masa a kostí na území ČR, spojujeme osud Jindřicha Plachty s národním osudem a jeho uměleckou cestu s cestou tvůrčího umělce, který nikdy nezapomíná, pro koho hraje a proč oslovuje svého diváka. V tom jeho neuroticky klopotném hledání, trnité stezce, byl právě největší herecký a umělecký zázrak přítomen.